Významné osobnosti

Jiří František Holík
Narodil se v Mnichovicích někdy kolem roku 1634. Byl vysvěcen na kněze. Četba luteránské literatury však způsobila, že změnil svůj pohled na katolickou církev – zřekl se katolické církve, uprchl z Čech do Žitavy a začal studovat bohoslovectví na univerzitě ve Wittenbergu. Od roku 1671 žil ve Švédsku a zároveň podnikal různé cesty po severní Evropě. Na konci svého života žil v Rize, kde také někdy mezi lety 1707 až 1710 zemřel. Více něž bohoslovectvím se proslavil  svými objevy v ovocnářství jeho objevy mimo jiné pomohly v rozvoji štěpařství.

Viktor Foerster

Viktor Foerster byl mladší bratr významného hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstra. Narodil se 26. srpna 1867 v Praze. Po absolvování pražské akademie umění, studoval dva roky v Itálii mozaikářství. Jednou z jeho prvních prací byla mozaika Hlavy Kristovy nad portálem chrámu v pražských Emauzích. Mezi jeho další díla patří průčelí kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Také mu bylo zadáno vyhotovení mozaiky Nanebevstoupení Panny Marie, která měla zdobit českou kapli v poutním místě v Lourdech. Dalším významným dílem je velký mozaikový obraz nad hlavním portálem na Svatém Hostýně z roku 1912. Obraz je velký 26 m2 a je složen z 260 000 barevných kaménků.
Viktor Foerster několik let žil v Mnichovicích a zde ho také několikrát navštívil jeho bratr Josef Bohuslav Foerster. V roce 1915 Jeho poslední prací byla malba v kostele v Choceradech v roce 1915. Po té onemocněl mozkovou chorobou a zemřel v Kanize. Zpopelněn byl 22. prosince 1915 v Drážďanech.

Milada Kazdová-Hirková

Milada Kazdová-Hirkova - akademická malířka a grafička se narodila 14. srpna 1911 v Taškentu (Uzbekistán). Navštěvovala malířské kurzy prof. Rozanova, žáka Repina. V roce 1929 se s rodinou vrátila do Československa a pokračovala ve studiích na uměleckých školách. Mimo to podnikala řadu zahraničních studijních cest. Do roku 1951 bydlela v Praze-Bubenči.V roce 1937 byla členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar (SČUG Hollar), který vznikl v roce 1918 a jedním ze zakládajících členů byl i Max Švabinský.  17. července 1951 se odstěhovala do Mnichovic, kde žila v domě po rodičích. K Mnichovicích měla velmi vřelý vztah, který přímo vyzařuje z jejích děl a mnoho mnichovických domácností zdobí její nezapomenutelné obrázky mnichovického náměstí. Věnovala se volné a drobné grafice, knižním ilustracím, známkové tvorbě, volné kresbě a malbě. Zpočátku se zabývala převážně grafikou s figurálními náměty, později se věnovala spíše krajině a později litografii. Milada Kazdová-Hirková zemřela v září roku 2001.

Josef Deograd Konrád – Lumírovec z Mnichovic

Josef Konrád se narodil 4. dubna 1859 v Mnichovicích jako syn místního mlynáře. Měl bratra a tři sestry. V té době působil v Mnichovicích jako kněz Vojtěch Kramerius – syn Václava Krameria. Druhý Krameriův syn byl profesorem malostranského gymnázia v Praze. Když zde Josefovy sestry studovaly na vyšší škole, tak právě u profesora Krameria bydlely. V létě pak zase Kramériovy dcery trávily prázdniny v Mnichovicích.
Když bylo Josefovi 7 let vypukla v Mnichovicích cholera. Pohřby byly neokázalé a účastnil se jich většinou jen děkan a malý Josef jako ministrant. Později pak vzpomínal, že se muselo jít velmi rychle a děkan měl před ústy kapesník a pod jazykem stroužek česneku, aby se sám chránil proti choleře. Malý Josef měl velké štěstí – cholerou se sice na konci epidemie nakazil, ale vyléčil se.
Aby se naučil německy navštěvoval nějakou dobu židovskou školu ve Straničicích. Poté studoval v Praze na malostranské reálce. V roce 1884, když ukončil studia na technice, začal pracovat u banky Slávie, kde pracoval až do roku 1915.
Již na vysoké škole začal psát poezii. Některé básně byly otištěny v Květech a Lumíru. V pozdější době se spíše věnoval próze na kterou měl velký vliv jeho pobyt v Bosně a Hercegovině, kde dva roky sloužil. Když se vrátil do Prahy podporoval zde černohorské studenty. Za tuto činnost dostal od krále Nikoly I. řád Danielova.
Mimo svou literární činnost působil i jako předseda Penzijního fondu českých spisovatelů beletristů. Působil také v redakci Máje. Mezi jeho přátele patřili například Alois Jirásek, J. V. Sládek, Svatopluk Čech, Václav Rais či Eliška Krásnohorská.
Za svého života vydal 33 knih, nespočetně povídek a článků. Josef Beograd Konrád zemřel 15. března 1921 v Mnichovicích. Pohřben je v Liberci.

Joe Šmejkal – profesionální zápasník

Joe-Smejkal Josef neboli Joe Šmejkal byl spolu s Frištenským náš nejúspěšnější profesionální zápasník. Josef Šmejkal se narodil 1. března 1879 v Nuslích jako syn majitele restaurace. O své budoucí kariéře měl jasno – chtěl se totiž věnovat sladovnickému řemeslu. Ale jak sám píše osud tomu chtěl jinak. „V 16 letech jsem vážně onemocněl plicním katarem a když jsem vyvázl z nemoci, zhrozil jsem se svého zevnějšku: tělo vyhublé, lícní kosti vysedlé a často jsem spolkl s hořkostí kritické posudky známých. Ten brzy pojede, to jsou souchotě apod. To mě tak rozladilo, že jsem byl k okolí apatický a k žádné práci jsem neměl chuti, z toho světobolu vyléčil mne bratranec Gustav Šebek, majitel uzenářské továrny v Nuslích, jemu jsem otevřel své srdce a když jsem mu s pláčem líčil svůj brzký konec, vysmál se mi a povzbuzoval: „Co tě to napadá, sám si to děláš černé". Máš utkvělou myšlenku a vytrhnu tě z toho, poslechneš-li mě. Dej se zapsat do Sokola, choď do cvičení a uvidíš, že zapomeneš na takové hlouposti.“
Již po roce zvedal jednou rukou nadhozem 64 kg a své sousedy udivoval svou sílou když nadzvedl koně. Po nějaké době se rozhodl, že se stane zápasníkem. Marně mu to jeho rodiče vymlouvali. Po nějaké době se dostavily první úspěchy – začal vyhrávat jednu soutěž za druhou. Po jednom zápase ho navštívil Michael Hitzler – mistr světa z roku 1897. Po několika dnech ho telegraficky pozval na zápasy do Norimberku, kde všechny porazil. Pořadatelé ovšem prohlásili, že je jen amatér a tak nemá nárok na peněžitou cenu. Joe Šmejkalovi tedy nezbylo, než prodat svůj kabát, aby měl alepsoň na cestu domů, ale i tak mu to něco přineslo – začalo se o něm psát v novinách.
V roce 1904 se zúčastnil mistrovství Evropy amatérů, které vyhrál a získal pohár a titul amatérského mistra Evropy. Tento titul mu byl ovšem následně odebrán, proto, že prý se zúčastnil profesionálních zápasů v Norimberku. To Joe Šmejkala naštvalo natolik, že se stal profesionálem.

Při své návštěvě Španělska vyslechl v jedné kavárně spor jestli je těžší být se s člověkem nebo býkem. Joe  Šmejkal prohlásil, že boj s člověkem je těžší a že by bylo pod jeho důstojnost utkat se s býkem s nožem v ruce. Tak došlo k sázce o to, zda Šmejkal porazí býka holýma rukama. Zápas se konal 24. 5. 1908 a Joe Šmejkal zvítězil. Nadšení přihlížejících neznalo konce.

Za svého života se zúčastnil mnoha zápasů v celém světě, ale proslavil se zejména na americkém turné, kde postupně porazil 54 soupeřů a vysloužil si tak přezdívku Big Joe. Ovšem na posledním zápase s Gotschem byl poražen, dle článků v novinách neoprávněně. Rozhodčí, kterého dosadil sám Gotsch totiž nebyl zcela nestranný – byl to radní a pozdější starosta Chicaga – Čech pan Čermák, který ani nebyl znalcem ve volném stylu. Krajané, kteří na Šmejkala vsadili ho obvinili, že zápas prodal. Navíc jeho manažer zmizel se všemi penězi, které na turné vydělal. A tak zůstal bez přátel a bez peněz. Po strastiplné cestě v podpalubí nákladní lodi se vrátil po půlroce domů.

Za vrchol jeho kariéry je považován rok 1913. Ve smíchovské aréně získal titul mistra Evropy. Ve Vídni na mistrovství světa obsadil druhé místo za několikanásobným mistrem světa Němcem Schwarzem. V červenci se konal zápas Šmejkal – Frištenský, který po hodinovém boji zůstal nerozhodný. Dále porazil německého zápasníka Hismana a mistra Bahna. Na mezinárodních profesionálních řecko-římských zápasech v Pardubicích získává opět zlatou medaili. Téhož roku ještě poráží mistra Evropy Belgičana Stursa a získává další titul mistra Evropy ve volném stylu.

V roce 1914 odjel do Ameriky na odvetný zápas s Gotschem, ale vypukla válka a tak se vrátil domů. V Mnichovicích zakoupil hospodářství včetně pivovaru. Jelikož během války bylo málo pracovních sil byl nucen většinu prací dělat sám, to mu umožňovalo udržet se ve formě a tak po válce opět dosahoval skvělých výsledků. V roce 1923 na mistrovství Evropy, které se konalo v pražské lucerně konečně porazil Gustava Frištenského a získal další titul mistra Evropy.
V Mnichovicích byl ve středu sportovního dění. Byl zakladatelem a mecenášem KA Šmejkal a později AFA Šmejkal. Pořádali se zde celonárodní závody nováčků. Jeho vila se pravidelně měnila na tréninkový tábor nejlepších amaterských sportovců. Zde se také připravovala naše amatérská reprezentace na olympiádu v Amsterdamu.
Sportu se věnoval až do své smrti v roce 1942. Pohřeb se konal v neděli 12. dubna 1942 v Husově sboru v Mnichovicích. Jeho prostorná dvorana byla již před zahájením zaplněna do posledního místa a další lidé zcela zaplnili prostor před sborem. Jeho pohřeb, přestože byly zakázány veškeré projevy, se stal svým způsobem tichou národní manifestací. Místní pěvecký sbor zazpíval nad jeho hrobem píseň „Čechy krásné Čechy mé.“


Prof. Dr. Josef Velenovský
Profesor Velenovský se narodil 22. dubna 1858 v Čekanicích na Blatné v početné chalupnické rodině – měl devět sourozenců. V Čekaních je do dneška 185 let starý buk, který se jmenuje po tomto významném botanikovi. Velenovský nejprve vystudoval gymnázium v Písku. Původně uvažoval o poslání kněze. Nakonec se ovšem rozhodl pro studium přírodních věd na Karlové univerzitě v Praze. Již za svých studií se stal asistentem fylopaleontologie v Muzeu království Českého kde spolupracoval s profesorem Antonínem Fričem. O dva roky později jako asistent botaniky pracoval s profesorem Ladislavem Čelakovským. V roce 1892 se stal mimořádným a o šest let později řádným profesorem botaniky na Univerzitě Karlově. V roce 1903 se stal ředitelem botanického ústavu a botanické zahrady při české univerzitě. V letech 1924 – 1931 byl redaktorem prvního českého vědeckého časopisu Mykologie. Během svého života byl členem mnoha významných institucí. Například. České akademie, Královské české společnosti nauk, Membre se la Société de France, Botanical Society v Edimburku aj. V roce 1927 odešel do penze a přestěhoval se do Mnichovic, kde žil až do své smrti. Zemřel 7. května 1949. Je pohřben na místním hřbitově.
Během svého života publikoval více než 250 prací. Během svého života jako jeden z prvních prosazoval ochranu celých oblastí. Například – Karlštejnska, Krkonoš či Šumavy. Již v roce 1904 sestavil pro vídeňské ministerstvo kultury a vyučování soupis přírodních botanických památek Čech.
Na závěr by se snad hodila slova, která  jeho žáka Otakar Matoušek, napsal v nekrologu v časopise Vesmír. „To co zůstalo úctyhodné, je životní dílo J. Velenovského a jeho nadšení pro vědu. Už v důchodu, vzdálen od pražského ruchu ve svých Mnichovicích, stále jako rtuť ubíhal se sukovicí do přírody a stále se vracel ke svému stolku s mikroskopem ke své vědě, která byla jeho bohem.“

Hrbitov-nahrobek-Kramerius-3Vojtěch Vilém Kramérius
- roku 1837 nastoupil kněžský úřad v Mnichovicích jeden z nejvýznamnějších duchovních zdejší farnosti, vlastenecký kněz-buditel. Byl mladším synem známého pražského nakladatele Václava Matěje Kraméria. Jeho zásluhou zde byla roku 1861 postavena nová školní budova. Je pohřben na místním hřbitové.

Články o významých osobnostech vycházely v letech 204-2005 v časopisu Patriot - autor Veronika Veverková