Čarodějnice

rampusaci-rekordni-hranice


Víte že?
Mnichovická hranice byla v roce 2004 zapsána do Knihy rekordů - měřila 14,20 metrů a postavila ji skupina nadšenců, kteří si říkají Rampušáci.
Po té byla tato hranice "pokořena" hranici v Kozojedách, ale v roce 2007 Rampušáci překonaly kozojedskou stavbu podruhé - měřila 16,999 m

carodejnice-rampusaci-2007
Hranice v roce 2004 Hranice v roce 2007

Víra v čarodějnice je snad stará jako lisdstvo samo. Dříve ovšem byly čarodějnice většinou spojovány s kněžstvem a konaly dobro. Léčily různé neduhy, zaháněly bouřky a věštily budoucnost. Ve středověku se však všechno obrátilo. Čarodějnice  (většinou se jednalo o ženy) začaly být považovány za pomocnice ďábla, které se daly do služeb Satana, který jim za to dal nadpřirozené schopnosti.
Čarodějnice v lidových představách bývaly ženy s mimořádnými až nadpřirozenými schopnostmi. Většinou měly doma černou kočku nebo skřítka a také kouzelnou knihu. Někdy se sami v kočku proměňovaly. Svými činy škodily lidem, dovedly přivést bouři a krupobití, přivodit nemoc (hexenšus – něm. Hexe - čarodějnice), proměnit člověka ve zvíře, chodily lidi strašit, ubíraly kravám mléka. Kouzelná mast je zbavovala tíže a tak měly schopnost létat, především na slety čarodějnic – tzv. Sabaty, kde se noví členové (nejednalo se jen o ženy) zříkali Boha a všech svatých, podupávali kříž a hostie a skládali slib věrnosti Satanovi. O půlnoci následovala hostina a obrovské orgie. Nakonec sám Satan sloužil černou mši.
Lidé se proti čarodějnicím bránili různými praktikami, především ve dnech, kdy se věřilo, že nečisté síly mají větší moc. Za toto období se považovala noc z 30.4. na 1.5. Této noci se někdy též říká Valpurgina noc  (Valpurga byla starogermánská bohyně) a byl to vlastně svátek příchodu jara a probuzení přírody. Církev samozřejmě nesouhlasila se slavením tohoto pohanského svátku, a tak mohl být slavem pouze tajně.
Později byl na tento den zasvěcen sv. Valpurze (křesťanská světice z 8. století), která je naopak považována za ochránkyni před čarami a kouzly. Tím se ovšem ještě více posílila lidová pověra o nespoutaných orgiích čarodějnic a ďáblů, které se konaly na vrchu Brockemu v Harzu (tuto pověst zpracoval ve svém díle J. W. Goethe ve Faustovi).
Praktik, jak se bránit proti čarodějnicím bylo mnoho. Lidé například zdobyli své příbytky zelenými haluzemi, především pichlavými, aby se čarodějnice poranila. Před vrata se dával drn, neboť se věřilo, že čarodějnice nejříve musí spočítat všechny stébla a pak teprve může vstoupit do budovy, ale to by jí trvalo tak dlouho, že by již skončila noc a tím i její moc. Stavení se kropila svěcenou vodou. Před vrata se zapichovali vidle či košťata. Na zahnání čarodějnic zase platilo práskání bičů.
Čarodejnice bylo možné potkat především na opuštěných místech a na křižovatkách cest. Na ochranu před nimi se pak na vyvýšených místech pálily ohně – z čehož postupně vznikl zvyk „pálení čatrodějnic“. U těchto ohňů mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky. Někde se říkalo proto, že je tak bylo možno vidět, jinde, že je tak bylo možné srazit k zemi.
Ovšem čarodějnice neznáme jen z lidových pověr a zvyků. Z historie jsou známé především procesy s čarodějnicemi – pronásledování osob, které byly obviněny z čarodějnictví – tedy se spolkem s ďáblem. Zpočátku to bylo řešeno jako kacířství tedy pronásledování inkvizicí. V roce 1484 vydal papež Inocenc VIII. bulu „Summis desiderantis affectibus“ (o čarodějnictví), která rozpoutala honbu na čarodějnice a procesy proti nim. Jako základní inkviziční příručka byl používám spis dominikánských mnichů Heinricha Institorise a Jakuba Sprengera – Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Obžalované z čarodějnictví byly podrobovány kruté zkoušce vodou. Když se spoutaná obžalovaná utopila, byla nevinná, když vyplavala, byla spojená s ďáblem, a proto ji následně upálili. Jako čarodějnice byla v roce 1431 v Rouenu upálena i Johanka z Arku. V českých zemích bylo čarodějnictví ukotveno jako trestný čin v roce 1579. Poslední proces byl konán v roce 1756 a o tři roky později byl zrušen císařským reskriptem. Asi nejznámější proces proběhl ve Velkých Losinách, který inspiroval ..... k napsání knihy Kladivo na čarodějnice.
    „Pálení čarodějnic“ vlastně znamená zahnání zlých sil – zimy, představovaných čarodějnicemi a přivítání jara – nového života.
Na návsi, ale i ve dvorech před okny se stavěly máje, což byly uříznuté břízky ozdobené pentlemi, stuhami a kvítím. Mládenci soutěžili, kdo vyleze na májku a z vršku donese pentli. Májky se často musely hlídat i celé noci, neboť bylo nebezpečí, že by je chlapci ze sousední vesnice mohli ukrást a to by pak znamenalo velkou ostudu pro celou obec.
O první májové neděli potom chodili mládenci s hudbou, zastavovali se u májek, kde bývali obdarováni a zpravidla se i tancovalo.


Veronika Škvorová In Patriot 4/2004